Jeden názor

Čím méně času bude zbývat do samotné volby, tím více bude pozornost upřena (pochopitelně vedle jednotlivých kandidátů) na volitele, tedy 15 členů Akademického senátu. Budou to totiž právě oni, kdo budou mít ve volbě poslední slovo a jejich názor je tedy klíčový. Dříve, než se zde objeví anketa, ve které jsem všem senátorům položil dvě otázky související s volbou, přináším text, který mi nezávisle na tom zaslala místopředsedkyně AS za studentskou část Zdeňka Havlová. Stejně jako článek Adama Gebriana jej níže přináším v kompletním znění. 

__

Před třemi lety jsem byla zvolena do Akademického senátu FA ČVUT a pravděpodobně nejdůležitějším bodem mého funkčního období bude volba děkana, která se uskuteční přesně za měsíc. Rozhodla jsem se sepsat své postoje a názory ohledně této volby a osobnosti děkana na FA ČVUT. Považuji to za mou povinnost, protože vystupuji jako zástupce studentů. Doufám v komentáře a kritiku…

Pro strukturu použiji mj. kritéria z článku v Architektovi 5/2006:

Čas

Myslím si, že funkce děkana není slučitelná s aktivním působením v architektonické praxi. Kandidát, který v současnosti vede architektonickou kancelář, musí být připraven na to se jí vzdát a 100% svého času věnovat roli děkana. Českých kanceláří, které by toto rozhodnutí své vedoucí postavy přečkaly, je v ČR velmi málo, myslím, že méně než 5.

Tým

Jedním z klíčových kritérií v rozhodování, koho budu volit, je jeho přístup k týmu, který si na škole vytvoří. S jistotou mohu říct, že nezvednu ruku pro toho kandidáta, u kterého se dá předpokládat, že povede školu pouze podle svého a nebude ochotný poslouchat názory jiných (ať má jakékoliv množství zkušeností nebo jakkoliv zvučné jméno). Chtěla bych takového děkana, který tým proděkanů nebude mít jako administrativní pracovníky, ale skupinu, která společně povede aktivně a kreativně školu.

Osobnosti

Nemyslím si, že osobnost děkana je tím jediným, co by lákalo kvalitní odborníky učit na FA. Spíše je to atmosféra na škole, její celkový obraz, které ale děkan musí samozřejmě pevně držet v rukou. Je pro mne důležité, aby byl děkan schopný respektovat všechny rozličné osobnosti, které na FA učí, protože velká diverzita je jednou z našich významných kvalit, zejména co se týče ateliérů.

Děkan superstar x úředník

Mít za děkana mezinárodně uznávaného architekta je samozřejmě velmi lákavé a zdá se jednoznačnou volbou. Může se ale stát, že to skončí pouze u jména a reprezentace. Pozici děkana vnímám spíše jako pozici managera, který ale musí výborně rozumět profesi architekta a architektuře samotné. Dokážu si představit děkana ne-architekta, který vnese na FA potřebný nadhled a přesah, a zároveň si vytvoří tým velmi kvalitních proděkanů - architektů.

Respekt

Aby fungovala škola, musí děkana respektovat její pedagogové i studenti. Neméně důležité je ale i to, že děkan musí dobře hájit zájmy FA v rámci ČVUT, kde nejsme v ideální pozici (jedna z nejmenších fakult, máme první budovu postavenou na ČVUT za posledních 30 let, Fakulta stavební se rozhodla investovat do nejednoznačného mezioboru mezi architekturou a stavebním inženýrstvím atd.). Na rektorát musí přijít osobnost, která bude pevně stát za tím, že architekti mají své místo na půdě ČVUT.

Insider x outsider

Za dobu mého studia se škola extrémně změnila. Z pronajatých prostor a nevyhovujících poslucháren nad supermarketem jsme se přesunuli do budovy, kterou sami spravujeme. Podobné se pomalu ale jistě děje většině předmětů a témat. Na škole učí množství osobností, konají se přednášky, soutěže atd. Prof. Zavřel přišel zvenčí a školu nastartoval k velkému posunu. Myslím si, že příští děkan musí v tomto posunu nahoru pokračovat a ještě jej zlepšit. Obávám se, že pokud by přišel člověk, který tady nikdy neučil, bude mu trvat příliš dlouho, než se zorientuje, a tuto možnost může propásnout. Osoba aktivně se podílející na dění ve škole na druhou stranu může mít zase nevýhodu chybějícího odstupu. Jako ideální se mi jeví někdo vně každodenního života FA, který ji ale zná, např. učí 1-2 předměty víceméně externě nebo se často účastní obhajob prací.

Věk děkana

V ČR věk často souvisí s respektem, proto se asi dá očekávat příklon k starším osobnostem. Na věku nezáleží, i když si myslím, že by děkan za své funkční období neměl přesáhnout 70 let věku. Jednoduše proto, že tato pozice vyžaduje velké množství energie a vitality. To, že jsou u nás na pozicích děkanů škol architektury lidé starší, vidím jako důsledek toho, že pokud je v ČR někdo v našem oboru úspěšný, je to až po 40. roce. Na vrcholu kariéry asi málokdo bude chtít přestat a na maximálně 8 let se zabývat vedením školy.

Přesah

Děkan FA musí myslet i na věci více či méně přesahující ven, ať už je to směrem k ČKA, na veřejnost, či do zahraničí. Hostující vedoucí ateliéru ze zahraničí by měl být jedním z cílů stejně jako kvalitní předměty nabízené v cizích jazycích.

V souvislosti se situací v praxi a se zvětšujícím se počtem absolventů bakalářského studia, kteří nepokračují do navazujícího magisterského, by se měl děkan soustředit na definování profilu absolventa FA ČVUT a nabídnout mu škálu možného uplatnění (a návazně upravit učební plán).

Ráda bych, aby si budoucí děkan uvědomoval nutnost propagace a PR školy. Současnou absenci dne otevřených dveří pro zájemce o studium považuji za nepřijatelnou stejně jako to, že škola aktivně neláká dobré budoucí studenty. Kvalitní grafická identita (FA ČVUT prakticky nemá logo), průvodce pro prváky, prezentace úspěchů studentů, absolventů a kantorů a smysluplný nezávislý fakultní časopis se mohou zdá marginálními, ale do celku patří.

Vztah ke studentům

Budu hlasovat pro příštího děkana, kterého zajímají studenti, a považuje je za kolegy. Akademická půda je o učení, ne o poučování. Student není položkou v rozpočtu školy (i když je tak nastaven systém českého financování vysokých škol), ale symbiotickou součástí.

Ráda bych mohla hlasovat pro kandidáta, který nebude po studentech chtít pronájem, když se ve škole bude konat Olověný Dušan a pro toho, kterého můj nástupce ve vedení studentské komory AS FA nebude muset každý semestr přesvědčovat o smysluplnosti otevření školy na 24 hodin denně před odevzdáním ateliérových prací.

Budoucího děkana musí zajímat názor studentů – účast FA v anketě ČVUT nemůže dál být dobrovolnou činností nás studentů, kdy suplujeme školu a nabízíme jí názor, na který se neptá. Tak, jak je to již dlouho uvedeno ve statutu FA, musí být zpětná vazba samozřejmou součástí každého semestru.

A co kandidáti?

Vítek se zabýval v jeho blogu několika jmény, které oslovil s otázkami. Společně se studentskými i zaměstnaneckými senátory a dalšími, kteří se zajímají o dění na škole, o příštím děkanovi diskutujeme od jara tohoto roku. Některá jména padají často i v našich diskuzích a myslím si, že dle výše napsaného je jasné, kteří z nich by mohli či nemohli získat můj hlas.

Je také jasné, že většina kandidátů nechá rozhodnutí na poslední chvíli, popř. bude „mlžit“, aby si nechala manévrovací prostor. To je, myslím, očekávatelné.

Na závěr

Moc ráda bych byla oslovila kandidáta, kterého mi navrhne větší skupina studentů FA, ale ti se jaksi nevyjadřují, i když kanálů mají spoustu. Mlčí z očekávání nebo z indiference? Obrátili jsme se na ty kandidáty, kteří jsou podle našeho vědomí a svědomí těmi správnými.

Ale ještě není úplně pozdě – křičte, navrhujte, diskutujte, reagujte! Budeme architekti – definicí naší profese je přece i to, že nám není naše prostředí lhostejné.

Zdeňka Havlová,

místopředsedkyně AS FA ČVUT za studentskou část, v posledním ročníku navazujícího magisterského studia

Jak to bylo minule?

V jednom z předchozích příspěvků jsem naznačoval, že dojde i na ohlédnutí a připomenutí, jak probíhala volba děkana FA ČVUT minule, tedy přesněji řečeno předminule v roce 2005 (vysvětlení, proč přeskakuji volbu v roce 2009 najdete zde). Myslím, že cca týden před uzavřením kandidátek nastává ta pravá chvíle. 

Na úvod je třeba zmínit (leckdo už třeba mohl zapomenout a drtivá většina současných studentů tu dobu nemůže pamatovat, protože tehdy ještě na škole nestudovala), že před osmi lety byla fakulta v dost odlišné kondici, než je nyní. A to rozhodně nikoli v kondici nejlepší...

Vedle toho, že studium na ní charakterizoval každodenní poměrně únavný turismus mezi pěticí budov, ve kterých sídlila, nebo nedůstojné čekání ve frontách v nekonečných depresivních chodbách pověstného "Áčka", tak mj. de facto neexistovaly její webové stránky. A jistě si také mnozí vybaví nejeden model, jehož pouť skončila ve dveřích nepředvídatelně se chovajících výtahů, které jej nebohému studentovi radujícímu se, že se konečně vejde dovnitř, nekompromisně sešrotovaly většinou jen pár minut před odevzdáním...

Nicméně byly tu i poněkud závažnější záležitosti - pedagogické obsazení tehdy nebylo ani zdaleka optimální, fakulta měla finanční problémy a potýkala se také s kauzou ohledně pofidérních manipulací s diskovými poli v GAPPĚ (počítačová učebna na FA), kde docházelo k častým výpadkům emailových služeb, které patrně nebyly úplně náhodné... Ostatně v té době fakultu sužovaly i jiné podezřelé kroky, jako např. neprůhledný nákup výpočetní techniky a předraženého nábytku bez výběrových řízení, kdy panovalo přesvědčení, že zakázky byly pravděpodobně účelově rozděleny na částky pod 2 mil. Kč. Celá záležitost nakonec vyústila v podání trestního oznámení na neznámého pachatele. To vše ovšem víceméně za nezájmu tehdejšího děkana prof. Šlapety, který se raději snažil orientovat na mezinárodní školní diplomacii, než aby řešil problémy uvnitř školy...

Situace tedy nebyla nikterak vábná, fakulta nefungovala a změna kurzu byla nutností. Budoucí vedení také čekala příprava realizace nové budovy a tak jediné, čeho si mohl být úspěšný kandidát opravdu jist, bylo, že postavit školu na nohy bude obnášet spoustu práce. I přesto (nebo právě proto) se nakonec rozhodovalo mezi čtyřmi kandidáty, kterými byli:

Ing. arch. Regina Loukotová, Ph.D. (*1971)

kandidátský projev zde (MP3)

<<< volební program

doc. Ing. arch. akad. arch. Jiří Mojžíš (*1943)

kandidátský projev zde (MP3)

<<< volební program

prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc. (*1947)

kandidátský projev zde (MP3)

<<< volební program

Ing. arch. ir. Zdeněk Zavřel (*1943)

kandidátský projev zde (MP3)

<<< volební program 



















Fotografie z představení kandidátů konaného 16. 11. 2005:

Ing. arch. Regina Loukotová, Ph.D.



  doc. Ing. arch. akad. arch. Jiří Mojžíš

  prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.

  Ing. arch. ir. Zdeněk Zavřel

  publikum na představení kandidátů


Volba děkana na zasedání Akademického senátu 24. 11. 2005: 

zasedání AS FA ČVUT

 Zdeněk Zavřel a Vladimír Šlapeta při volbě


Ve volbě nakonec zvítězil Zdeněk Zavřel - viz zde. Získal 9 hlasů z celkového počtu 15 členů AS a 1. 2. 2006 následně zahájil své první (tehdy čerstvě schválenou novelou zákona č. 552/2005 Sb. ze tří na čtyři roky prodloužené) funkční období. Druhý skončil prof. Šlapeta se 6 hlasy. Regina Loukotová a doc. Mojžíš nezískali ve volbě žádný hlas.

O čtyři roky později pak Zdeněk Zavřel svůj mandát obhájil, když neměl protikandidáta a ve volbě konané 25. 11. 2009 získal 13 hlasů od 14 přítomných senátorů - viz zde.

__


Zvukové záznamy, fotografie a další podklady z představení kandidátů a volby v roce 2005 poskytl Jan Kazimour, tehdejší místopředseda AS FA ČVUT.

Další 4 jména = další 4 rozhovory

Více než dva týdny starý příspěvek s pěticí rozhovorů dle zdejšího počitadla i sdílení na facebooku vyvolal, jak se koneckonců dalo očekávat, doposud největší zájem. Nerozhýbal sice diskusi tak, jak jsem doufal, ale i tak se v různých komentářích a debatách, které na tento článek reagovaly, objevila přece jen nějaká další jména rozšiřující okruh potenciálních kandidátů. Stejně jako v případě první pětice jsem je oslovil a zeptal se, jak to vidí. Otázky zůstaly stejné:

1/ Budete v říjnových volbách kandidovat na děkana FA ČVUT?
2/ Jaký hlavní úkol stojí před novým děkanem? 
3/ Máte tip, kdo by mohl kandidovat?

prof. Ing. arch. akad. arch. Václav Girsa, vede vlastní Ateliér Girsa AT se zaměřením na obnovu a konzervaci historických staveb, na fakultě působí jako vedoucí Ústavu památkové péče, kde také vede ateliér

1/ Ne.

2/ Pokračovat v tom, co započal profesor Zdeněk Zavřel, protože ho považuji za nejaktivnějšího a nejvýznamnějšího děkana, kterého fakulta v novodobé historii doposud měla.

3/ Mám, ale nechtěl bych v tuto chvíli jmenovat.

PhDr. JUDr. Jiří Plos, bývalý dlouholetý sekretář České komory architektů, v současnosti pedagog a právník se zaměřením na legislativu výstavby a výkonu povolání architektů, památkové péče, životního prostředí a výkon veřejné správy v těchto sférách

1/ Byl jsem osloven, nevyloučil jsem to, ale zatím to nemohu potvrdit, neboť jsem těm, kteří mne oslovili, i kolegům, s nimiž jsem o tom diskutoval, slíbil, že se ke své případné kandidatuře vyjádřím nejpozději do poloviny příštího týdne, což učiním. Chtěl bych svoje rozhodnutí sdělit jako prvním jim.

2/ Je zatím trochu předčasné o tom mluvit, nicméně svou představu o směrech činnosti mám. Jedná se především o pokračování v transformaci celého systému vzdělávání na fakultě a proměně programu studia, jak bylo započato za děkana Zdeňka Zavřela, potvrzení a posílení jeho univerzitního charakteru, avšak zároveň dále propojovaného s profesní praxí, systematický rozvoj vědy a výzkumu, větší zapojení školy do veřejného prostoru, spolupráce s profesními institucemi a pokračování a další rozvoj spolupráce se zahraničím. Je to velmi v kostce, ale je to program, který bych rád podpořil bez ohledu na to, zda budu či nebudu kandidovat.

3/ Měl jsem, Jana Jehlíka, a jsem smutný z toho, že se kandidatury vzdal, byť jeho důvodům rozumím. Jsem ale přesvědčen, že škola nesmí být odkázána pouze na jednu osobu (děkana), ale že vedení fakulty a její další rozvoj musí být dílem týmovým, což také rád podpořím z jakékoliv pozice.

prof. Ing. arch. Jaroslav Šafer, do roku 1991 působil celkem 19 let v Anglii a Austrálii, v 90. letech byl vedoucím Katedry architektonické tvorby na FA ČVUT, od roku 1994 spolu s Oldřichem Hájkem vede kancelář Šafer Hájek architekti 

1/ Ne. Byl jsem sice osloven, ale neuvažoval jsem o tom.

2/ Pokračovat v úžasné práci, kterou odvedl Zdeněk Zavřel, čímž nastavil laťku opravdu vysoko. Na ní navázat bude setsakramentsky těžké.

3/ Mám a budu mít velkou radost, pokud tu hozenou rukavici zvedne. Je to Ladislav Lábus.

prof. Ing. arch. Robert Votický, v roce 1968 emigroval a poté působil v Londýně, kde později vedl i vlastní ateliér, v letech 2002 - 2007 byl generálním ředitelem pražské pobočky společnosti Lewis & Hickey Architecture, v letech 2011 - 2013 pak jejím spoluvlastníkem, v roce 2010 se stal spoluzakladatelem ateliéru Transpolis Global, v současnosti působí jako nezávislý architekt, konzultant a akademik   

1/ V tuto chvíli to nedokážu říct. Nevylučuji to. Mám ale aktuálně spoustu práce v rámci VCFA, která finišuje na konci září, a tak jsem zatím neměl příliš času se kandidatuře věnovat. Nejdůležitější je určitě podpora akademického senátu. Zatímco si myslím, že asi splňuji většinu diskutovaných kritérií kandidáta na děkana, nevím do jaké míry odpovídají představám členů AS.

2/ Myslím, že škola rozhodně není v kritickém stavu jako byla při nástupu Zdeňka Zavřela do funkce. Právě naopak. Kroky, které by měly přijít, by měly být evoluční interně a radikální externě. Měly by pokračovat v trendu, který Zdeněk Zavřel nastavil. Určitě by mělo dojít k posílení mezinárodních styků a zlepšení propagace školy. Myslím si, že fakulta potřebuje vizi a program, jak se stát opravdu špičkovou školou ve střední Evropě.

3/ Původně jsem předpokládal, že to bude doc. Jehlík, nyní nevím. Pohybuji se na fakultě zatím jako externista, a tak nemám úplný přehled vhodných a hlavně zainteresovaných kandidátů z FA či mimo ní. Nerad bych proto kohokoli jmenoval, bylo by to nefér bez jeho/jejího souhlasu.


Na závěr - již z předchozí série rozhovorů to bylo patrné a nyní se to potvrzuje naplno. Zdeněk Zavřel se na konci svého mandátu těší, řekl bych, až nebývalé oblibě a uznání svých kolegů. V rámci odpovědí totiž zavládla absolutní shoda, pozitivně jeho působení hodnotí všichni dotazovaní, což je o to vzácnější, uvážíme-li, že jednotliví respondenti reprezentují mnohdy dost odlišné názorové proudy, a to nejen v rámci fakulty.

Čistě hypoteticky...

Dosavadní vývoj volby, kdy ani pouhých 16 (!) dní před uzávěrkou kandidátek volební komise dle svého vyjádření stále neeviduje žádného kandidáta (začíná tedy být jasné, že ty se objeví až úplně těsně před uzavřením kandidátek 2. října, patrně přímo v tento den) mne přivedl na zřejmě nepravděpodobnou, leč čistě teoreticky možnou variantu: Co by se stalo, pokud by nekandidoval nikdo?

A protože si myslím, že je vhodné ji pro úplnost také zmínit, přestože ji nepovažuji za reálnou a mám za to, že prozatímní absence kandidátů je opravdu jen prozatímní a lze ji vysvětlit spíše jen jako tradiční jev otálení a "strategického vyčkávání" provázející občas podobné akty, diskutoval jsem o tom se senátory ze studentské komory.

Vězte, že i taková situace má případně své řešení, resp. postup. Vlastně je docela podobný tomu ve "velké politice". Akorát se v tomto případě ke slovu nedostává prezident, ale rektor, který nejmenuje úřednickou vládu, ale pověří vedením školy někoho z fakulty. Přestože předvídat rozhodnutí rektora je čirou a zajisté troufalou spekulací, lze předpokládat, že by takto pověřen byl pravděpodobně stávající děkan prof. Zdeněk Zavřel. Vlastně by se tak tedy jednalo jen o prodloužení jeho mandátu, a to do doby, kdy by v nově vyhlášených volbách už byl zvolen nový děkan. Ve výsledku by však problém existoval dál, jen by se jeho řešení posunulo o několik týdnů, resp. měsíců dál.

Nicméně - jak jsem uvedl o pár řádků výše, nevěřím tomu, že situace zajde do tohoto bodu. Myslím, že všichni, kterých se to týká a kteří budou ve volbě děkana hrát nějakou roli, si jsou vědomi toho, že by to byl pravděpodobně ten nejnešťastnější signál, který by škola mohla navenek, resp. např. vůči ČVUT vyslat a že tento příspěvek zde opravdu pouze doplňuje výčet možností a zůstane jen a jen v rovině naivní úvahy...

Doporučená literatura

Krátké odbočení. Původně jsem zamýšlel v tuto chvíli připomenout průběh minulé volby, resp. volby předminulé z roku 2005 (ta před čtyřmi roky byla pouze potvrzením prof. Zdeňka Zavřela v jeho roli, a tak nepřináší příliš informací, které by případně mohly posloužit i pro volbu současnou), a to včetně volebních programů jednotlivých kandidátů a dalších podkladů, které mám k dispozici.

Možná, že na toto ohlédnutí ještě dojde, nicméně mezitím mi Adam Gebrian poslal svůj sedm let starý text s názvem „Povolání děkan“ (ještě jednou díky, Adame). Přiznám se, že text jsem neznal, nicméně pochází právě z období, kdy Zdeněk Zavřel čerstvě nastoupil do svého prvního funkčního období na FA. Jak jsem později dohledal, najdete ho v časopise Architekt (č. 5/2006, str. 75-77). Chtěl jsem z něj ocitovat několik tezí, ale nakonec jej přikládám níže celý, protože si myslím, že by neměl ujít Vaší pozornosti.

Přestože je starý již několik let a leccos se od té doby už přece jen změnilo (nejen hlavní aktéři na jednotlivých školách), v mnohých ohledech je stále aktuální - ať už jde o oprávněné povzdechnutí nad obecným nedostatkem lidí ochotných se aktivně podílet na věcech veřejných, nedůvěru k lidem mladšího věku ve vedoucích pozicích či zamyšlení se nad samotnou úlohou děkana prezentovanou na první pohled možná trochu naivně znějícím, leč po zvážení naprosto duchaplným a moudrým názorem doc. PhDr. Petra Rezka, jednoho z kandidátů na děkana liberecké FUA ve volbě v roce 2003. 

Bezesporu mimořádně trefný je také odstavec věnovaný migraci jednotlivých děkanských kandidátů v rámci českých škol architektury...

__

Aktualizace 25. 9. 2013
Byl jsem upozorněn, že čitelnost textu je na hraně. Toho jsem si byl vědom, bohužel tehdy jsem ovšem neměl k dispozici skener, ale jen foťák. Níže tedy přidávám text ještě jednou. Autentičnost tištěné formy je sice ta tam, nicméně čitelnost je stoprocentní:

POVOLÁNÍ DĚKAN

Před více než dvěma lety jsem se zúčastnil výběrového řízení na návrh expozice česko-slovenského pavilónu pro Benátské bienále. Můj průvodní text k projektu začínal těmito slovy:

           

"Současná Slovenská a Česká architektura se zdaleka nemůže srovnávat s řadou svých kolegyň (např. Holandsku, Španělskou, Švýcarskou nebo dokonce Francouzskou). Respektive může, ale výsledek nebude nikterak lichotivý. Jak ostatně dokázala i předchozí Benátská architektonická bienále. Místo předstírání, že se svým zahraničním konkurentům vyrovnáme, nebo je dokonce hravě překonáme / pomocí efektních fotografií znejasňujících skutečný stav věci / by bylo daleko prospěšnější nastavit místní realitě zrcadlo.

Myslím si, že nemá smysl neustále hýčkat úzkou oligarchii slovenských a českých architektů a podporovat v nich názor, že současnou situaci reflektují stejně úspěšně, jako jejich zahraniční časopisové vzory. Cesta ven vede nejdříve skrz pochopení existence problému."

Za ony dva roky se v české architektuře leccos změnilo k lepšímu, ale tempo změny je možná pomalejší než vývoj opravdu světové architektury, a tak se propast spíše prohlubuje, než zmenšuje. Situace mi skoro připomíná známý vtip: "To není světlo na konci tunelu, to jsou koncová světla vlaku, který nám ujel."

Aby se tato situace dramaticky změnila, musí k tomu přispět řada aspektů, spojených s celospolečenskou situací. O postupné kultivaci klienta, zadavatele zde mluvit nebudu, to by vydalo na samostatný článek. Opravdu klíčovou roli v budoucím rozvoji české architektury budou mít dvě oblasti - architektonická teorie, a především - systém architektonického vzdělávání, reprezentovaný zejména školami.

Pokud bude kvalita českých architektonických škol vzrůstat, bude se tak dít i s českou architekturou, a to exponenciálně. Pokud ne, bude tomu přesně naopak. Klíčovou roli v kvalitě školy hraje její vedení (aniž bych chtěl nějak snižovat vliv a odpovědnost studentů - naopak. Mockrát jsem se setkal s tvrzením studentů, že mnohem se naučili od svých kolegů, spolužáků, než od svých pedagogů. Je třeba si ale rovněž uvědomit, kdo se podílí právě na úrovni oněch spolužáků). Vedení školy je zastoupeno a reprezentováno především osobou děkana, která se zodpovídá akademickému senátu. Děkan má přímý vliv na výběr svých spolupracovníků, se kterými se pak snaží stávající stav školy zlepšit.

Několik posledních voleb děkanů na českých vysokých školách architektury ukázalo důležitost této pozice a především fakt, že si toto začíná uvědomovat značná část akademické obce jednotlivých škol. Rád bych se zde poněkud podrobněji věnoval situaci především na třech českých architektonických vysokých školách technického charakteru (alespoň co se názvu týče) – tedy ČVUT v Praze, VUT v Brně a TU v Liberci. Pro mě samotného začalo setkání s touto realitou na jaře roku 2000, kdy jsem se jako člen akademického senátu FA TUL podílel na výběru kandidáta na post děkana, poté, co první děkan a zakladatel fakulty, prof. Jiří Suchomel již ze zákonných důvodů nemohl potřetí v řadě kandidovat. Sám prof. Suchomel stanovil přísná kritéria pro výběr budoucího kandidáta, a vyzval akademický senát, aby je vzal na vědomí.

Tři klíčová kritéria zněla takto: „Budoucí děkan by měl být tvůrčí architekt, měl by mít akademický titul (tedy docent nebo profesor) a měl by být ze zahraničí!“

Myslím si, že zvolená kritéria mají jasnou logiku, která reprezentuje fakt, že děkanem se může stát jen ten, kdo sám na vlastní kůži zažil, co zvolená disciplína zahrnuje (architekt), má dlouhodobé zkušenosti s vyučováním, předáváním svých zkušeností studentům (doc./prof.) a není spjat se současnou situací v Česku, na kterou je naopak schopen nahlížet z pozice nezaujatého pozorovatele (zahraničí). Kandidát, který všechna zmíněná kriteria splňoval, doc. Imro Vaško z Bratislavy si však svou kandidaturu rozmyslel, a to zhruba 14 dní před ukončením voleb. Byl proto nahrazen kandidátem jiným, který se posléze v jednomyslné volbě (jako jediný uchazeč) děkanem stal – Zdeňkem Lukešem. Ten pro změnu nesplňoval z výše zmíněných kritérií ani jedno.

Kritéria

Během hledání nástupce prof. Suchomela byla oslovena i architekta Helena Jiskrová z Rotterdamu, která nabídku na kandidaturu odmítla z osobních důvodů, nicméně v dopise určené zástupcům studentů končila důvody svého rozhodnutí nekandidovat těmito slovy:

„Vždyť nejlepší děkan je ten, který je zadobře s rektorem a studenti ho nenávidí!“

Během následujících voleb v Praze (2x), v Liberci (3x) a nedávno v Brně, se rozpoutaly bouřlivé diskuse (nejenom internetové), které posuzovali jednotlivé kandidáty z mnoha hledisek. Projděme si alespoň ty nejčastěji zmiňované, spojované častokrát s dilematy, jaká je na ně správná odpověď.

01 / čas

Napříč všemi školami i kandidáty zní jednomyslně tento požadavek. Bude mít pan, paní xy dost času věnovat se své úloze děkana? Dá se tedy jednoznačně říct, že všichni diskutující se jednomyslně shodují, že funkce děkana je práce mimořádně časově náročná. Proto jsou často současné děkanovy aktivity vnímány spíše jako negativum než pozitivum. Bude schopen tuto činnost (vlastní kancelář, publikační činnost, kurátorské aktivity) kvůli děkanství opustit? Bernard Tschumi, bývalý děkan Columbia School of Architecture k tomuto tématu poznamenal: "Pokud chce děkan zároveň vést architektonickou kancelář, musí být připraven pracovat 70 hodin týdně, téměř každý týden v roce." /1

02 / tým

Snad téměř každý (s výjimkou některých kandidátů na děkana) si uvědomuje, že není možné, aby veškeré činnosti vykonával sám, a že rozhodující vliv na úspěšnost jeho období bude mít tým lidí, který kolem sebe dokáže vytvořit. Je proto naprosto oprávněná otázka, která také během kandidatur často zaznívá: "Kdo budou vaši proděkané? Kdo bude tvořit onen tým, o který se budete moc opřít?

Je proto dosti překvapující, že některé kandidáty dokáže tato otázka opravdu dostat do úzkých. Nezřídka se také stává, že jeden z uchazečů o děkanské místo odpoví na tuto otázku jmény svých soupeřů, které však o tomto záměru neinformoval. V rozhovoru se Zdeňkem Zavřelem z března 2006, tedy cca 5 měsíců po volbách se můžeme dočíst toto: "Kromě těchto stávajících postů jsem si vymyslel dva proděkany, jednoho pro výstavbu a dalšího pro rozvoj, tedy reformu školy. Tyto dvě pozice prozatím nejsou obsazeny, hledám skutečně stoprocentní kandidáty." /2

03 / osobnosti

Tématem každých voleb jsou pochopitelně nejen jména budoucích spolupracovníků děkana, ale především jména vyučujících, které by děkan mohl případně na školu přilákat. Ať již v podobě dlouhodobější spolupráce či alespoň na jednorázové přednášky nebo workshopy. Častokrát je potom kandidátovou výhodou pokud disponuje dostatečně známým jménem, které by eventuálně mohlo sehrát roli v rozhodování možných oslovených.

04 / děkan superstar x úředník

Na otázku, zda může škole pomoci, pokud v jejím čele stojí mezinárodně uznávaná osobnost, odpověděl Bernard Tschumi takto: "Nemyslím, že by to mělo byť jen minimální význam. Nepotřebujete celebritu. Celá věc je spíše o vytvoření scény, vytvoření kultury." Děkan Princeton School of Architecture, Stan Allen odpověděl takto: "Má to více do činění s urgentními tématy v praxi a ve vzdělání než s osobností děkana." /3

Roku 1990 založil Herman Hertzberger, jedna z nejvýznamnějších osobností holandské architektury, soukromou školu architektury - Berlage Institute. A stal se zároveň jejím prvním děkanem. Po něm následovali další osobnosti světového kalibru - Wiel Arets a Alejandro Zaera-Polo. Málokdo ovšem ví, že proděkanem všech tří byl jistý architekt z chorvatského Záhřebu - Vedran Mimica, skutečný motor školy. Jeho vliv na fungování školy je možno lehce zjistit již jen z počtu ex-jugoslávských absolventů Berlage. I možná nejslavnější děkan všech dob Alvin Boyarsky proslul právě svým děkanstvím než čímkoliv jiným.

05 / "insider" x "outsider"

Dalším klíčovým bodem, který už zazněl ve zmíněných „libereckých požadavcích“ je fakt, zda má být děkanem zvolen někdo, kdo je úzce spjat s existující situací fakulty a pochází „zevnitř“, nebo má být naopak z prostředí odlišného. Tento model bývá aplikován v momentu, kdy volání po změně převažuje nad snahou o kontinuitu.

Je zajímavé, že děkan již jednou zvolený má mnohem vyšší šanci na své znovuzvolení než kdokoliv jiný. Děkané Vladimír Šlapeta, Bohumil Fanta, Jiří Suchomel, Alois Nový i Josef Chybík byli ve svých funkcích znovu-potvrzeni. Jediný Zdeněk Lukeš napodruhé neuspěl. Je tedy poněkud zajímavým paradoxem, že zde neplatí známé sportovní rčení, které říká, že je mnohem těžší titul obhájit, než získat. Mimochodem k tomuto bodu si myslím, že by děkanské volby měly proběhnout s více než půlročním předstihem před skutečným nástupem do funkce. Během tohoto období by již budoucí děkan pobíral plat a měl by za úkol důkladně se seznámit se stávající situací a sestavit tým svých spolupracovníků. Aby se pak nestávalo, že bude situaci mapovat celé své první děkanské období. Možná by to počet znovuzvolených radikálně snížilo. Myslím, že tato investice by se bohatě vyplatila.

06 / věk (děkana)

Poněkud ošidná kategorie, ale není možné ji opomenout. Dala by se chápat jako katalyzátor prvních tří kategorií. Tedy jako faktor ovlivňující čas, který děkan bude svému úřadu věnovat i skladbu budoucího týmu, který sestaví. Pokud se podíváme na nejprestižnější evropské školy architektury, zjistíme, že věky nastupujících děkanů se pohybovali kolem 40 let (včetně 43letého Alvina Boyarskyho).

Jaká je situace v současnosti na českých technikách? 58, 59 a 63 let.

V Česku dodnes přetrvává nedůvěra k lidem nízkého věku v souvislosti s odpovědnou prací. Jak absurdně by dnes působil Jan Kotěra, 27letý profesor umělecko-průmyslové školy. Byl by v příkřejším věkovém kontrastu ke svým kolegům, než roku 1898. O 24letém vedoucím architektonického atelieru na Architectural Association v Londýně Bernardovi Tschumi ani nemluvě.

Česká děkanská turistika

Děkanskými volbami na ČVUT  roku 2003 se rozjel světově unikátní fenomén – česká děkanská turistika. Po prohraných volbách v Praze (s Vladimírem Šlapetou) se architekt Martin Roubík rozhodl přijmout kandidaturu v Liberci, kde ve volbě (i v jejím následném opakování) zvítězil, nebyl však z dodnes uspokojivě vyjasněných důvodů rektorem jmenován. V první volbě porazil Martin Roubík Zdeňka Lukeše, čímž ho vystavil již výše zmíněné výjimečné situaci (neznovuzvolení). Ve druhé pak zvítězil mimo jiné nad Zdeňkem Zavřelem. Když poznal marnost své snahy, potřetí již nekandidoval.

Ve třetí liberecké volbě se tak sešli Zdeněk Zavřel a Bořek Šípek. Po své porážce přijal Zdeněk Zavřel kandidaturu na děkana v Praze, kde mezi ostatními zúčastněnými poráží i Vladimíra Šlapetu. Ten však zakrátko na to pomáhá řešit patovou situaci na brněnské fakultě a nachází místo svého dalšího působiště zde. Už jen zbývá, aby se neúspěšná uchazečka Hana Ryšavá vydala za svým dalším působením do Liberce a kruh se definitivně uzavře. V Brně jí chyběl hlas k tomu, aby tuto unikátní děkanskou sinusoidu narušila. Mimochodem se také mohla stát první architektonickou děkankou v české polistopadové situaci, leč nestalo se. Přestože na školách architektury v Česku studuje přibližně stejné množství mužů a žen, v děkanských obdobích vedou muži nad ženami 16:0.

Fenomén turistiky nám sděluje několik informací, pozitivních i negativních. Jako pozitivum vnímám fakt, že se začíná objevovat skupina lidí specializujících se na děkanské povolání, bez ohledu na konkrétní lokalitu. Jako méně pozitivní vnímám početní omezení této skupiny. Situace v českém školství a v děkanství obzvlášť vůbec připomíná slavný výrok Raymonda Chandlera: „S policejní prací je to jako s politikou, vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nenabízí vůbec nic, čím by je přitáhla.“ Zdá se mi, že o děkanství to platí dvojnásob. Při nástupu do funkce děkana na FA TUL pronesl Bořek Šípek toto: „Jmenování děkanem neberu jako záležitost prestiže, ale spíše jako kulturní a společenskou povinnost a  možnost podělit se o své znalosti a zkušenosti s mladými lidmi.“

Úloha děkana

Jaká je tedy úloha děkana? Není to věnovat škole maximum svého času, ani sehnat co nejvíce osobností pro večerní přednášky, ani sestavit co nejkvalitnější tým svých spolupracovníků. To vše jsou jen prostředky pomáhající k dosažení cíle. Přestože jsem měl připraven vlastní text na toto téma, rozhodl jsem se raději ocitovat závěrečnou část kandidátského projevu doc. Petra Rezka během druhých „roubíkovských“ voleb v Liberci. Považuji jej za nejvýstižnější nastínění děkanských povinností: 

„ ... aby bylo možné provádět srovnávání jednotlivých modelů skutečností  a s tím uvádět do souvislostí korespondující navrhování, je třeba mít samozřejmě dostatečně vybavenou knihovnu, ale hlavně člověka, který tuto souvislost mezi jednotlivými aktivitami ve škole vytvoří. Ta souvislost se nedá vytvořit na papíře, ani na schůzi. Někdo musí tou školou procházet napříč. Zajímají mě souvislosti – jejich hledáni ve škole ovšem může provádět jen ten člověk, který nebude mít nic jiného na práci.

Navštívil jsem kdysi jednu tiskárnu v Karlíně, před potopou, protože také vydávám knihy, a opětovně při dalších návštěvách jsem nacházel mistra, který nic nedělal. Nedalo mi to, všichni okolo pracovali, zeptal jsem se ho: jak to děláte, že nic neděláte? A on mi odpověděl: Víte, jakou to dalo práci? V takovém stavu bych chtěl fakultu předat svému nástupci."

Řecky se vedoucí, či mistr, či v našem oboru stavbyvedoucí, řekne demiurgos / hybatel. Je to ten, kdo vše uvádí do pohybu, aniž se sám pohybuje. Mistr jen kouká, nic nedělá, ale jakmile odejde, přestane všechno fungovat. Je to teoretik – teorie znamená dívat se. Takovým vaším hybatelem bych si přál být, protože hybatel jen hledí, přihlíží jak se dílo děje. Je to práce, která není vidět, je to práce uvedeni všeho do pořádku, který funguje sám. Moje vize tedy je: nebudu dělat nic. Budu přihlížet tomu, jak studenti od svého příchodu čím dál více prohlubují své myšlenky a dokáží porozumět myšlenkám ostatních, jakožto předzvěst jejich budoucího doktorského studia. Budu přihlížet jak učitelé vedou své studenty k domýšlení základních strategií řešení problémů ve srovnání s dalšími řešeními. Budu přihlížet jak student je schopen svoji myšlenku předvést, aby svého klienta přesvědčil tím, že ho přiměje, aby myslel spolu s ním a budu přihlížet, že tak dovede ukázat, jak lze rozvinout, to co již je. Protože architektura je ukázání toho, co je. Kdykoliv se to podaří, je vše tak samozřejmé, že můžeme říci, ano, je to tak proto, protože to tak již bylo. Tam kde nejde o módu, tam architektonické dílo nestárne.

Poslední věta a moje volební heslo: Děkan není úředník. Děkan není ten, kdo nemá čas. Děkan je demiurgos, který čas má.“ /4

Doc. Petr Rezek nezískal v těchto volbách jediný hlas.

Budoucnost českých architektonických škol

je pochopitelně odvislá od situace v celém českém školství. Jeho kvalita se zlepší, pokud dojde ke zlepšení celého aparátu akademických pracovníků, nejenom pedagogů. To nastane tehdy, pokud bude možnost většího výběru, tedy obsazení jednotlivých míst se bude dít výběrem z pokud co možno největšího množství kandidátů. To bude možné, pokud budou tato místa dostatečně atraktivní. A to sice nejenom, ale hlavně z finančního hlediska. O získání finančních zdrojů na tyto účely se musí postarat jak stát (zvyšováním dotací do školství), tak především fakulta samotná (vlastní výdělečnou činností) a její studenti (placením školného, za které obdrží odpovídajícím způsobem kvalitní výuku). Je načase si uvědomit, že vzdělávání nastupující generace je nejdůležitější úkol který nás čeká a následky jeho úspěšného, či naopak neúspěšného zvládnutí pocítíme všichni na sobě. Závažnosti tohoto úkolu musí odpovídat jeho mimořádně vysoké finanční ohodnocení a s ním spojené vysoké očekávání kvality.

Není možné očekávat, že za stávajících platových podmínek se budou neustále objevovat lidé, kteří budou svůj podíl na vzdělávání dalších chápat „jako kulturní a společenskou povinnost a  možnost podělit se o své znalosti a zkušenosti s mladými lidmi.“

Toto se může dít v převratné době změny režimu, v době návratu nuceně emigrovaných zpět do vlasti, ale bylo by tragickou chybou myslet si, že se tak bude dít do nekonečna. Nebude.

P.S.
Jako klíčový se mi zdá nutný podíl čerstvých absolventů na chodu fakult. Doporučuji zavést povinnost, aby všichni studenti, kteří během svého studia obdrželi skrze své fakulty jakýkoli grant Evropské Unie (Erasmus, Sókratés, Leonardo) byli povinni nejen vypracovat závěrečnou zprávu s popisem o vykonaném zahraničním pobytu, ale aby byli rovněž povinni tento grant své mateřské fakultě (univerzitě) odvést částečně zpět svou činností pro školu prospěšnou.

Protože pokud něco naším současným architektonickým fakultám chybí, pak je to především dostatek aktivních lidí.

/1 Bernard Tschumi v rozhovoru Architecture Deans Speaks Out, Architectural Record, srpen 2002

/2 časopis Architekt 03/2006, str. 72

/3 Bernard Tschumi a Stan Allen v rozhovoru Architecture Deans Speaks Out, Architectural Record, srpen 2002

/4 doc. Petr Rezek v kandidátském projevu na děkana FA TUL, 19.5. 2004

V Praze,

25.4. 2006,

AG

5 jmen = 5 rozhovorů

Jak jsem naznačoval již v minulém příspěvku, čas běží a ponechávat dál prostor spekulacím, které kolují v rámci architektonické scény, by mohl být luxus, který by ve výsledku spíše mrzel. Proto ačkoli velmi nerad, z oněch spekulací nyní vyjdu a použiji je jako (snad) odrazový můstek pro diskusi nad konkrétními jmény. Nic jiného ostatně není aktuálně ani k dispozici a další opakování toho, kdo může volit, nominovat apod. by bylo jen opětovným máčením již vylouhovaného pytlíku čaje.

Nebudeme si nic namlouvat. Je veřejným tajemstvím, že pokud přijde mezi lidmi řeč na téma, kdo by měl být příštím děkanem, jsou již nějakou dobu zmiňována zcela konkrétní jména. Možná, že jste jich zaslechli více a možná také, že jste zaslechli úplně jiná než já (v takovém případě je uveďte v komentářích), každopádně k mým uším se jich dostalo celkem pět. Abych ověřil, jak se situace má opravdu, všem jsem zavolal a zeptal se jich, jak to vidí. Otázky a odpovědi přináším níže.

1/ Budete v říjnových volbách kandidovat na děkana FA ČVUT?
2/ Jaký hlavní úkol stojí před novým děkanem? 
3/ Máte tip, kdo by mohl kandidovat?


prof. Ing. arch. Matúš Dulla, DrSc., proděkan pro vědu a výzkum, vedoucí Ústavu teorie a dějin architektury

1/ Nie, neuvažoval som o tom.

2/ Asi si bude musieť položiť otázku koľko študentov má školu absolvovať ročne. A ak bude zvonku, bude sa musieť vpraviť do pomerov ČVUT. To nie je jednoduché. Bolo by dobre, keby pokračoval v Zavřelovom externom hodnotení výkonov tak, aby bolo transparentné. Mal by dbať o čitateľnosť navonok a udržiavať pritom vnútornú pluralitu. Mal by dosiahnuť intenzívnejšie využívanie tejto budovy. A najprv by mal chvíľu dobre načúvať, čo hovoria iní. Lebo dekan nie je až taký všemocný, ako sa zdá. Je to také plávanie v bazéne s medom. 

3/ Vzhľadom na to, čo pre fakultu vykonal a koná, by to mal byť L. Lábus. Ale určite by v tej pozícii vedeli dobre pôsobiť aj iní.


Ing. arch. Petr Hlaváček, proděkan pro rozvoj

1/ Ne, zatím o tom neuvažuji.

2/ Myslím, že fakulta má jako mnohé jiné instituce tři rozměry. Prvním je poloha ve vnějším kontextu, druhou pozice školy v rámci ČVUT a třetí vnitřní záležitosti. Úkolem děkana bude starat se o všechny tři roviny vyváženě, přičemž nejvážnější je postoj vůči ČVUT a nejdůležitější jsou vnitřní vztahy, které vytváří kvalitu školy a které ty zbývající dvě mohou podpořit. Jinak teď asi není potřeba nějakého spasitele zvenčí, Zdeněk Zavřel odvedl spoustu práce a škola je nastavena dobře.

3/ Zrovna se chystám zavolat Kohoutovi a zkusím ho ukecat...

Poznámka po rozhovoru:

A zdá se, že se mi to nepodařilo. J Kandidatura Jena Jehlíka nám bude chybět.

doc. Ing. arch. Jan Jehlík, vedoucí Ústavu urbanismu

1/ Po dlouhém zvažování a navzdory přemlouvání některých mých kolegů, abych se o roli děkana ucházel, jsem se nakonec rozhodl nekandidovat, a to ze tří důvodů: jednak jsou za tím důvody osobní a rodinné, dále se chci na fakultě naplno věnovat rozdělané práci na poli urbanismu, a také si myslím, že školu, resp. nového děkana teď čekají kroky, na které nemám povahu jako třeba vytvářet širší vazby na evropské architektonické školství, objíždět svět a propagovat školu v zahraničí.

2/ Myslím, že škola je aktuálně celkem slušně personálně obsazena. Ústavy jsou schopny dobře samostatně pracovat, takže potřeba řídit školu z pozice děkana nějakým direktivním způsobem není. Úsilí nového děkana by mělo spočívat především v pročištění studijního plánu ve prospěch větší koncentrace na opravdu architektonické vzdělávání, s tím souvisí i lepší vazba ateliérů a teoretické výuky. V této souvislosti jsou nezbytné strukturální i obsahové změny směrem k rozšíření povědomí o škole v zahraničí a jejím posunu k evropskému standardu. Zatím je přese všechny pozitivní změny z posledních let naše škola stále ještě v některých ohledech podobná té, kterou jsme studovali my, a to by se mělo změnit.

3/ S kolegy jsme se o tom samozřejmě bavili. Pokud to nebude člověk z prostředí fakulty (a jsou tací), je to poměrně problematické, protože to ve výsledku znamená buď zavřít kancelář nebo ji předat svým kolegům, aby se člověk mohl dostatečně věnovat roli děkana. A lidí, kteří by byli v takové pozici, aby si to mohli dovolit a zároveň disponovali vlastnostmi, které se od člověka zastávajícího podobnou roli očekávají, tady není mnoho. Z této sféry jsou to lidé jako třeba Petr Malinský, ale nejsem si jist, že třeba on konkrétně by to chtěl dělat...


prof. Ing. arch. Ladislav Lábus, vedoucí Ústavu navrhování III

1/ V tuto chvíli to nedokážu říct.

2/ Bude to znít banálně, ale měl by školu především dobře vést. Myslím, že před ním stojí poměrně těžký úkol pokračovat v tom, co započalo současné vedení. Díky němu a také díky nové budově je na tom fakulta poměrně dobře, měli bychom se snažit na to navázat a dále rozvíjet. Necítím potřebu nějakých revolučních kroků a změn, které většinou vedou k tomu, že kromě vlastních změn, společenství spíše rozdělují a nestmelují. V současné době mám pocit, že nám v celé společnosti a odráží se to i na fakultě, chybí nejvíce soudržnost a schopnost vzájemné komunikace, spojená s respektováním odlišného názoru.

3/ Nemám a nerad bych nyní kohokoli jmenoval.


doc. Ing. arch. Ján Stempel, vedoucí Ústavu navrhování I

1/ Ne. Ale už jsem slyšel, že prý kandidovat budu. Smál jsem se tomu, nevím, kde se to vzalo, je to naprosto vyloučené. Nejsem totiž typ diplomata.

2/ Pokračovat v cestě, kterou započal Zdeněk Zavřel a dotáhnout proces do situace hodné školy evropské, resp. světové úrovně.

3/ Bavil jsem se o tom s několika lidmi, ale slyšel jsem vždy jasnou odpověď - "ne". A nejen z tohoto důvodu bych je nerad jmenoval.